Martin Novák

Vzdělá(vá)ní:

Nejdříve jsem se několik let potýkal s filosofií na filosofické fakultě UK. Průběžně jsem se však začal věnovat studiu psychologie a nakonec jsem filosofii předčasně opustil. Na bakalářském stupni jsem psychologii vystudoval spolu s mediálními studii na Fakultě sociálních studií MU. Aktuálně na stejné fakultě studuji jednooborovou magisterskou psychologii a psychoterapeutická studia.

Během studií se u mě vytvaroval zájem o dva, na první pohled snad odlišné, způsoby smýšlení o teorii a praxi psychoterapeutické práce. Jedním z nich je daseinsanalýza, v níž bych měl zakrátko začít systematický výcvik. Druhým jsou přístupy založené na příbězích, dialogu a spolupráci. V souvislosti s tím druhým směřováním jsem absolvoval kurz úvodu do komunikačních teorií v psychologii a psychoterapii, pořádaný Institutem komunikační psychologie a psychoterapie. Pod záštitou stejného institutu jsem absolvoval také první modul výcviku v narativní terapii s lektorkou Natalií Savalyevou. V uplynulých dvou či třech letech jsem se pak zúčastnil řady workshopů pořádaných skupinou Narativ a Institutem pro systemickou zkušenost (Jaakko Seikkula, Rocio Chaveste Gutierréz, Harlene Anderson, Chris Kinman, Jim Wilson a další).

K reflektujícím týmům:

S reflektováním a reflektujícími týmy jsem se poprvé setkal v kontextu narativní terapie na výcvikových seminářích. Později pak na různých workshopech věnovaných i jiným přístupům. Reálnou praktickou zkušenost mi ale umožnil teprve kurz psychoterapeutického praktika na FSS vedený Katkou Novotnou a Pavlem Nepustilem, který jsem absolvoval v roce 2011. Od té doby se čas od času účastním reflektujících týmů především v poradenském centru Pasáž a v soukromých praxích některých brněnských psychoterapeutek a psychoterapeutů.

O reflektujících týmech přemýšlím, spíše než o technice či metodě, jako o konkrétní realizaci reflektujícího procesu, která může mít mnoho podob. Nejbližší je mi asi pojetí, které nepracuje s přesnými instrukcemi či rolemi pro jednotlivé členky a členy týmu a spoléhá se především na dialog a individuální etické cítění. Zajímavé mi však přijde i experimentování s různými přesněji definovanými podobami reflektivní práce, jako například práce s vnějšími svědky či as if týmy. Reflektující tým chápu jako jakýsi rozšiřující prostor psychoterapeutického setkání, který umožňuje vnést do probíhajícího procesu nové hlasy a perspektivy. Líbí se mi, když ses týmem nakládá tak, že klienti mají co možná největší svobodu v tom, jak s reflexemi naloží a jaký význam jim přiřknou.